Když jsem zakládala tento web, vůbec by mě nenapadlo, že budu někdy dělat nějaký jiný sport než běhání. Běh miluji nade vše. Plány mi změnil letošní problém v koleni a následná „oprava“ tohoto problému.
Jak jsem se vlastně dostala k triatlonu?
První sporty, které jsem mohla dělat, byly plavání a následně cyklistika. Plavání v době covidové byl problém, ale naštěstí jsem se dostala do bazénu se super triatlonisty z Road2Kona. Naučili mě základy kraulu a především lásku k plavání. Předtím jsem plavala jen prsa a bazén jsem vyhledávala minimálně.
Jako bolestné a pro rychlejší návrat ke sportu po artroskopii jsem si koupila na jaře gravel (pro neznalé: něco jako cyklokrosové kolo). K cyklistice mám díky svému dědečkovi krásný vztah. Taky jsem jako malá pár let závodila na horském kole. Jízda na kole po artroskopii pro mě byl ale spíš boj. Byla jsem na tom s fyzičkou fakt špatně a každý kopeček mi dal zabrat. Po pár měsících jsem se celkem vyjezdila a teď už pro mě není žádný kopec problém.
Když jsem začínala asi po 2,5 měsících od operace běhat, byla jsem spíš ze 2/3 triatlonistka než běžkyně, ale to tak při návratu k běhu po zraněních bývá. Po pár rádoby bězích jsem zjistila, že vrátit se čistě jen k běhu nebude tak jednoduché. Zabere mi to v ideálním případě minimálně rok. Taky jsem se zamyslela nad svou budoucností a došla jsem k závěru, že bych teď chtěla své nohy trochu pošetřit na další roky. Přeci jen vytrvalci jsou výborní až v pozdějším věku.
Shodou náhod mě několik lidí v mém okolí přivedlo na myšlenku, proč nezkusit triatlon, když už na něj vlastně trénuji.
Proč zrovna triatlon?
Triatlon vznikl na Havaji v 70. letech. Původní distance měřila 3,8 km plavání, 180 km silniční kolo a 42,195 km běh, čemuž se dnes říká ironmanská distance nebo prostě jen „Ironman“. V dnešní době se distance zkracují. Nejčastěji se jezdí sprint (0,7-20-5 km) nebo olympijský triatlon (1,5-40-10 km), ale můžete najít i jiné distance nebo úplně přehozené disciplíny. Taky se jezdí i terénní triatlony (xterra), které jsou dost drsné a rozhoduje v nich především technická cyklistická část. Triatlon je pravý král sportů, protože se v něm skloubí ty nejlepší disciplíny. Kombinace všech tří je sice náročná, ale za to vás nikdy nepřestane bavit. To samé platí o trénincích.
Jakožto vytrvalkyně jsem konečně našla dostatečně dlouhé závody, abych se dostala do tempa. Závěrečný běh je pro většinu lidí utrpením, ale pro mě možností to konečně rozbalit. Nevím, jak moc velký vytrvalec v budoucnu budu, vše záleží na mém zdraví a na podpoře okolí. Nevylučuji zatím nic.
Letošní sezóna na zkoušku
V rámci cyklistiky jsem si ve svých 12ti letech zkusila 1 terénní triatlon a pár duatlonů, ale v té době jsem neuměla plavat a v duatlonech v tomto věku rozhodovala rychlost přezouvání se nebo vůbec nepřezouvání se (děti často jezdí závod v běžeckých botách), což jsem v té době neovládala.
První „pořádný“ i když jenom sprint triatlon jsem si zkusila letos v červenci na mně blízkém Hopman triatlonu. Plavecké části jsem se bála nejvíce. V Nechranicích plavu opravdu nerada, protože mi dost smrdí. Taky neumím bojovat o pozici v plavání nebo někomu „plavat v nohách“. Nakonec jsem vyplavala někde v 1. polovině startovního pole. Depo jsem i přes svoje zkušenosti z dětství zvládla super rychle a hladce, protože jsem neměla neopren. V cyklistické části mi to ale vůbec nešlapalo. Všichni mě dojížděli a ujížděli mi. Taky jsem se přistihla, že se kochám jako na výletě. Konečně přišel na řadu běh, kde jsem zjistila, že ještě umím běhat v tempu blížícímu se ke 4 min/km (vím, nic rychlého, ale po půl roce flákání a zranění…). Soupeřky, které mi ujely na kole, jsem hned doběhla a udělala si na ně obrovský náskok. V cíli jsem byla celkově 3. žena ve sprintu. Na 1. triatlon bych řekla, že to je dobrý.
Další závod byl terénní triatlon v Mostě, který jsem si chtěla jen zkusit. Připomněla jsem si, proč jsem skončila s horskými koly. Bojím se ve sjezdech. Vše ale dopadlo dobře a jelikož v terénu není konkurence, vyhrála jsem dokonce svojí kategorii.
Do třetice všeho dobrého jsem si zajela na Barboru na Glassman triatlon. Tak dobré to zase nebylo. Při plavání se mi stáhly plíce a v depu se mi pak zamotala hlava. Kopcovitější kolo mi v prvním okruhu sedlo, ale ve druhém už tolik ne. Neumím jezdit v háku a tak jsem se trápila sama. Náladu mi zase alespoň trošku zpravil běh, i když na 6 km už nebylo, koho doběhnout. Nakonec jsem skončila 4.
Na zkoušku jsem si na konec triatlonové sezóny zajela český pohár v age groups v Karlových Varech. Poprvé jsem si na plavání vzala neopren. V depu jsem s ním dost zápasila a na příští rok si raději koupím nějaký víc mně pasující. Kopcovitější cyklistika s mými těžkými převody nestojí úplně za řeč. Běh mě už zase tolik nevytáhl, ale běželo se kolem Puppu dozadu, kde to mám moc ráda. Celkově se závod jel na mém oblíbeném místě, tak jsem si to užila.
Všechny závody se mnou absolvoval můj milovaný Filip, který se mnou neztratil trpělivost a vždy mi odpovídal na moje hloupé otázky ohledně toho, kam a jak si mám dát věci do depa. Od druhého závodu jsem také začala trénovat u Kuby Merleho v KOME Kilpi klubu, za který jsem už předtím běhala závody v terénu. Oběma jsem moc vděčná. Velký dík patří také mým rodičům, kteří mi fandili na každých závodech a jsou také moji hlavní sponzoři. Chtěla bych ale poděkovat i svému běžeckému trenérovi Perňovi za podporu v těžkých chvílích a za nasměrování k triatlonu a také všem kamarádům, se kterými jsem se na triatlonech seznámila nebo potkávala.
Co bude dál?
To nikdo neví. Ráda bych se v budoucnu vrátila čistě jen k běhu, ale to záleží na mém zdraví. Také bych nezavrhovala kombinaci triatlon – běhy do vrchu/dlouhé běhy, ale kdo ví, kde skončím (na gauči opravdu ne). Triatlon je nová láska a mám obrovskou motivaci zkusit objevit, co ve mně je. V nové sezóně bych se chtěla zkusit soustředit na olympijské triatlony. Také je pro mě důležité moje studium, ale o tom zase někdy jindy.
Přeju Vám všem, kteří jste dočetli až sem, hodně zdraví na zbytek roku.
Tak triatlonu zdar a zase někdy!
